Vrcholový sportovec není jiný druh člověka. Má jen větší účet za kompenzace. O pohybové zdraví Barbory Špotákové, Patrika Bergera a Petra Břízy jsem pečovala proto, že jejich těla ukazují funkční diagnózu ostřeji než běžná ordinace — ne proto, že bych jim slibovala výkon.
Barbora ke mně přišla v roce 2008 s bolestí achillovek. Později se stala patronkou knihy. Na metodě oceňuje, že se dívá na celé tělo, nejen na místo, které zrovna křičí. To je přesně práce funkční diagnostiky: nesklouznout k ošetření oštěpařského ramene, když řetězec začíná jinde.
Tři sporty, stejná otázka
Patrik Berger při křtu knihy řekl, že má problémy se zády a že v cizině — ani v Liverpoolu — nenašel nikoho, kdo by mu dokázal pomoci tak, jako práce, kterou jsme spolu dělali. To není diagnostika fotbalového klubu. To je diagnostika jedněch zad, která se po letech zatížení hlásí.
Petr Bříza, brankář a později manažer Sparty, na stejném křtu řekl, že mu metoda podle jeho soudu prodloužila kariéru o rok a půl. Oceňoval pasivní přístup: po tréninku už cvičit nechtěl. Terapie MFK necvičí. Vyšetří, ošetří, zkontroluje.
Myslím, že to byla právě tato metoda, která mi prodloužila o rok a půl mou hokejovou kariéru.
Co z toho platí pro každého
Nejsou to zázraky a nejsou to sliby. Jsou to tři těla s vysokou zátěží, která mě naučila totéž, co těla s chronickou bolestí: místo, které bolí, bývá poslední článek. Funkční diagnostika má ukázat první.
Dnes se věnuji sportovcům i lidem, kteří medaile nesbírají. Otázka je stejná. Jak tělo nese svůj život — a kde začít, aby se zátěž nepřesouvala dál.
